Britské listy

Pan Čulík, jako již tolikrát, ve svém článku Kde koření dnešní krize v České televizi (MF Dnes, 30.12.2000; viz výše v těchto BL) zhodnotil situaci nekompromisně, leč hrubě zjednodušeně a tendenčně. Zapomněl na to, že věci nejsou takové, jakými se zdají být, zejména pak od poměrně vzdálené britské klávesnice. Sám přiznává, že „Hodač je slabý manažer“, nepozastavuje se však nad jeho zvolením do čela instituce s rozpočtem pohybujícím se v řádech miliard. Rovněž se nijak nezmiňuje o hlavní příčině předchozího neúspěchu pana Hodače ve zpravodajství ČT: o neschopnosti elementární komunikace a očividné závislosti. Tyto neblahé vlastnosti dnes pan Hodač potvrzuje měrou vrchovatou.

Vyloženě pak pan Čulík ujel tvrzením, že „výměny ředitelů vadily ostatním oddělením ČT, protože destabilizovaly výrobní procesy zábavných pořadů (sic!), a destabilizace ohrožovala příjmy volných spolupracovníků ČT i soukromých výrobních firem“. To je hrubá vulgarizace celého problému. Jak můžete vědět, pane Čulíku, co vadilo ostatním (všem, nebo jen některým? a kterým?) oddělením ČT? Kdo zažil naprosto devastační působení Jakuba Puchalského, který dokonale rozložil konsolidovanou televizi, ten dobře ví, o čem hovořím.

Za Dušana Chmelíčka byl alespoň tento sešup do pekel zastaven. O skutečných důvodech jeho odvolání můžeme jenom spekulovat. Oficiálně „nespolupracoval“ s Radou ČT. Co však vlastně znamená spolupráce s Radou ČT, nejde kupříkladu o nemístné zasahování do interních záležitostí ČT nebo o skrytý politický nátlak? A dále k roli paní Dědečkové, která „jednala na základě vnitřního přesvědčení, nikoliv na příkaz stranických sekretariátů“. (Nač plurál, docela stačí ten jeden sekretariát…) A opět: z čeho tak usuzujete, pane Čulíku?

Paní Dědečková poslední dobou svými projevy permanentně přesvědčuje, že mimo zmíněný sekretariát žije v jakémsi paralelním světě, který se tomu reálnému přibližuje pouze v přestávkách na jídlo. Tolik subjektivních dojmů vydávaných za objektivní pravdy je na jeden článek, na jednu MF Dnes a na jednoho přece jen příliš. Pojďme zamést ty schody znovu a odshora, pane Čulíku.

Na počátku všeho je absence politické kultury v Čechách, kde slovo jest pouhý drek. Pak může vzniknout paskvil typu „opoziční smlouvy“ (zjevně contradictio in adiecto, nazývejme ji konečně správně smlouvou koaliční). Z té pak vyrůstá bohorovnost, arogance, prostě typické opojení mocí. Pak přichází stěžejní chvíle tohoto sporu, a sice nedodržení zákona: jmenování zpolitizované Rady ČT. (Jen si to představte: televizní radní bez stranické disciplíny! Toho se vždycky nejvíc báli!) A vzápětí zpolitizovaná rada jmenuje závislého ředitele. Čtěte Grygara, tam to všechno je! Jiří Grygar, bývalý předseda Rady ČT, na internetových stránkách ČT pojmenoval současnou situaci pregnantně: „…prapříčinou současné krize v ČT je soustavné nedodržování zákona o ČT, pokud jde o způsob volby Rady ČT, a to přímo ze strany Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Již při volbě Rady ČT v r. 1997 porušila PS úmysl zákonodárce, vyjádřený ustanovením, že do Rady ČT mají být voleny osobnosti, představující významné názorové proudy české společnosti, ale nesvázané s činností politických stran; zejména pak ,člen Rady nesmí mít funkce v politických stranách nebo politických hnutích, ani nesmí působit v jejich prospěch při výkonu své funkce v Radě‘…“

Vzbouřencům je vytýkáno, že neuznávají legální jmenování Hodače. Forma zákona jistě byla dodržena (parlament volí Radu ČT - Rada ČT jmenuje ředitele), byl však dodržen i jeho obsah? Je snad možné, aby poslanci pomíjeli ta ustanovení zákona, která jim zrovna nevyhovují v jejich mediálním rozletu?!

I dále je však všechno špatně. Hodač namísto razantního vstupu do otevřené debaty se zaměstnanci ČT i s veřejností v čestné snaze obhájit své názory i schopnosti uzavřel se kdesi v hlubinách Kavčích hor a dělá… Co vlastně? Bez jakéhokoliv korektivu kolegia generálního ředitele - jen s tělesnými strážci a manželi Bobošíkovými za zády - spřádá represivní plány, pokud právě necenzuruje vysílání či nejedná s Vladimírem Železným. O totální ztrátě soudnosti svědčí i jeho setrvávání na postu generálního ředitele: opravdu se pan Hodač domnívá, že by kdy mohl vést Českou televizi, když u naprosté většiny jejích zaměstnanců již definitivně ztratil morální i profesní kredit?

Po frašce nazvané Konkurz na generálního ředitele ČT šmírácky sehrané Radou ČT bylo jen logické, že zaměstnance České televize všechno to politikaření přestalo bavit. Vzbouřili se. V tu chvíli spadly na politické scéně kulisy a nám se naskytl tragikomický pohled. Mladý rozhněvaný politik zápasí se zauzlovanými nitkami marionet, k uchu se mu nachyluje nalomená, nejspíše moravská větev strany. Konkurence se šklíbí u tahů. A ze stínu kašírovaných keříků v pozadí vykukují tváře Malých Velkých Manipulátorů a nejrůznějších tajtrlíků. Trapné. Trapné! Otázkou samozřejmě zůstává, co bude dál, po ukončení působení pana Hodače v ČT, k čemuž dříve či později musí dojít. Další kolo, nová Rada, nový ředitel? Bez vyřešení problému tam, kde vznikl, tedy v Poslanecké sněmovně PČR, přejde výjimečný stav kolem ČT definitivně do chronického stádia.

A tak nám vypnuli televizi. Tu naši, veřejnoprávní. Panu Hodačovi se podařilo něco, o čem se i komunistům mohlo jenom zdát: vzal mi možnost vypnout televizor dle mé vlastní vůle! Můj vypínač nemá co vypnout. Má svoboda nejintimnější je przněna, mohu vypínat leda vypnuté. A proto: Nesahejte mi na ten vypínač, pane Hodači!

Jistě můžeme pod shovívavým pohledem Franze Kafky a nad smutně se choulící kávičkou donekonečna debatovat v kroužku nerozhodných:

-Absurdní. Ale kudy do zákona?

Já osobně však v tuto chvíli spíše sympatizuji s razantním pojetím mysteriózního staropražského mistra slova a činu Jaroslava Haška:

-Když ze mě někdo dělá vola, koleduje si o pár facek.